Jsem žena, která se se životem stále učí.

Už ale nejsem úplný nováček. Nějaké zkušenosti mám.

​

Vystudovala jsem dvě vysoké školy, protože jsem věřila, že půjdu cestou oboru, který jsem si vybrala. Že mám všechno hezky nalajnované. Jenže realita byla jiná. Postupně jsem si začala uvědomovat, že plány jsou jedna věc… a skutečné volání druhá.

​

Krátce po třicítce jsem si splnila sen a odjela do Jižní Ameriky. Ta cesta pro mě byla zlomová. Ne proto, že by mi dala jasné odpovědi, ale proto, že mi otevřela otázky. Začala jsem víc přemýšlet o tom, co je pro mě skutečně důležité.

​

Dlouho jsem měla silnou potřebu být co nejsvobodnější. Mít práci, která mě nebude svazovat. Postupně jsem ale pochopila, že svoboda není jen o podmínkách zvenčí. Dnes vím, že můžu být šťastná v různých rolích a různých nastaveních. Můžu pracovat „od do“, nebo podnikat. Nejde o formu. Jde o to, jestli mi to dává smysl a jestli jsem v tom sama se sebou v souladu.

Za své štěstí si totiž stejně můžu jen já sama.

​

Od chvíle, kdy jsem potkala svého muže, se otevřela další důležitá kapitola.

Jednoho dne jsem byla docela náhle donucena podívat se do svých ženských stínů. Do míst, která jsem si 32 let velmi rafinovaně ukládala hluboko pod povrch a předstírala, že neexistují.

Pamatuju si ten moment velmi živě.

​

Byli jsme spolu teprve na druhém prodlouženém víkendu. Takové to období, kdy chcete být i po ránu dokonale upravená, nalíčená a samozřejmě naladěná do té nejlepší nálady. Všechno bylo zalité růžovou barvou.

​

A pak přišlo moje silné cyklické PMS.

Najednou jsem se ocitla v temné rokli prázdnoty a špatné nálady. Chtěla jsem to skrýt. Nedat nic znát. Řekla jsem, že se půjdu sama projít.

Dvě hodiny chůze. Samota nepomohla. Nic jsem si „nevyřešila“. Jen jsem se propadla ještě hlouběji.

Když jsem se vrátila, stalo se něco zásadního.

Poprvé jsem se ve vztahu opravdu otevřela. Ve vší zranitelnosti jsem se před Pavlem rozpadla a plakala.

​

A mohlo se to stát.

Možná proto, že jsem si to poprvé dovolila.
Možná proto, že jsem byla poprvé s mužem, který to unesl.
A možná díky kombinaci obojího.

Od toho momentu se začala otevírat různá patra mého nitra. Místa, která chtěla být viděna.

 

Přijata. Uzdravena. Proměněna.

S mým mužem jsme těmto náročnějším stavům začali říkat malá rybka nebo velký plejtvák. Prostě někdy připlave něco drobného… a někdy pořádný kus emocí. A já už vím, že je čas jít do „práce“. 

A tak pokračuji dál. Učím se. Padám. Vstávám. Objímám své rybky i plejtváky. A pokud chceš, můžeš se na tuhle cestu vydat se mnou…

Do prostoru, který tvořím pro ženy.
Do ženských kruhů, kde se můžeme společně nadechnout, sdílet své příběhy a hlavně jen tak být.

Do rituálního prostoru, kde se staré může vědomě rozloučit a nové může dostat své místo.

A také do hlubší, léčivé práce v regresní terapii.
Do míst, kde můžeme nahlédnout na emoční stopy, které jsou v našem systému stále aktivní — i když jejich příběh už dávno patří minulosti.

Pokud cítíš, že je čas ponořit se o něco hlouběji, ráda ti budu průvodkyní.

Protože když se přestaneme bát svých hloubek, objevíme v sobě oceán.